Tušírka a signály, které prostřednictvím ní koni předáváme, doplňují základní pomůcky jezdce. Pokud chceme mít s koněm dobře nastavenou komunikaci, je fajn neomezit se pouze na pomůcky sedem, holení a rukou, ale co nejvíce svůj repertoár pomůcek rozšířit. S širším spektrem pomůcek použitých ze země či sedla dokážeme koni srozumitelněji a jasněji vysvětlit, co žádáme. Ráda tedy během tréninku používám hlas, mentální a energetické pomůcky, vizualizaci a také tušírku.
Název tušírky lze odvodit z francouzského touche (dotek, dotýkat se; podobně jako anglické to touch-dotknout se). Použití tušírky by koni nemělo působit bolest. Jedná se o souhru ukázání a doteků či poklepání, ne o nezřízené švihání a třískání. Vždy mějme na paměti, že koně cítí, když na jejich kůži přistane moucha. Pokud tedy na náš požadavek nereagují, pravděpodobně k tomu mají jiný důvod, než že by byl požadavek sdělen příliš jemně
Kůň by se tušírky ani žádného jiného biče neměl bát. Většinou se jich sám od přírody nebojí, ale respekt začne mít tehdy, když má špatnou zkušenost. Někteří koně jsou i tak méně důvěřiví než jiní a může chvíli trvat, než si na přítomnost tušírky při práci ze země či v sedle zvyknou. V těchto případech je na nás jako na jezdcích a trenérech, abychom těmto koním pomohli jejich špatnou zkušenost či nedůvěru překonat. Čas a energie vložená do přípravných cvičení se nám vrátí později v tréninku, kdy z tušírky získáme skvělého pomocníka.
Pokud se kůň biče nebojí, neměl by jej ani ignorovat. Myslím si, že by se koně neměli bičem či tušírkou „oklepávat a hladit“. Pokud chci aby reagoval aby na nejjemnější signály hned, nemůžu jej učit dvě protichůdné věci – tedy v jednom případě „Bič ignoruj, nic neznamená. Já si tady s ním budu jezdit po tvém těle a ty jen stůj.“ a ve druhém „Jakmile jen si ukážu semhle na toto místo na tvé noze/pleci/zádi, tak okamžitě reaguj“.
Správný a zdravý vztah koně a tušírky by měl tedy vypadat tak, že se kůň tušírky nebojí, ale zároveň ji respektuje a má dobře naučené všechny signály, které vůči němu skrz tušírku vysíláme.
Koňské tělo bychom si zjednodušeně mohli představit tak, jako by na sobě mělo jednotlivé body, na které když tušírkou ukážeme či se jich dotkneme, tak se „něco stane“, čekáme od koně adekvátní (naučenou) reakci. Touto reakcí může být zpomalení, zrychlení, větší kmih, ustoupení či přistoupení zádě, přesunutí váhy, ohnutí atd. Zjednodušeně lze říct, že při práci ze země jsou to tyto základní body:
Jelikož se jedná o místa, na které jezdec většinou nedosáhne holení ani rukou, je použití tušírky více než nasnadě. Na většinu těchto pomůcek je pro koně reakce více-méně přirozená či snadno odvoditelná a proto se jejich umístění nemění (pozice tušírky před plecemi koně pro jeho zastavení, na stehně pro ustoupení zádě), někdy je třeba koně správnou reakci na tušírku naučit a místo, které si jezdec zvolí, se může člověk od člověka mírně lišit (konkrétní místo na přední končetině pro španělský krok).
Zvolení správného typu tušírky, respektive materiálu ze kterého je vyrobena, také není při jejím výběru zanedbatelná věc. Některé tušírky jsou měkké a pružící, jiné tvrdší jako ukazovátka nebo klacíky. Akademické jezdecké umění pro práci s koňmi využívá také přímo proutky, které si jezdec v přírodě sám vybere – tvarem, délkou, pružností. Dle mého by člověk měl mít ve výbavě různé typy tušírek, ze kterých si potom zvolí svou oblíbenou. Zároveň si tušírku zvolí podle typu tréninku, který má v plánu (délku i měkkost podle toho zda jde pracovat ze země, na ruce, ze sedla…) Já třeba mám k práci ze země raději tušírku tvrdší, typu „ukazovátko“, ale k práci ze sedla tu pružnější, která může zasvištět ve vzduchu a podpořit tak koně také pomocí sluchového vjemu
Otázkou také je, zda používat raději skokový bičík, drezurní tušírku nebo třeba mrkvovou hůlku? Pro získání odpovědi je třeba si ujasnit, co od použití tohoto „nástroje“ očekávám. Obecně povoluje ČJF ve skokových soutěžích skokový bičík do 65cm, v drezuře tušírku do 120cm (pro velké koně). Zde je tedy použití daného typu dané. V tréninku si můžeme vybrat a záleží na tom, co konkrétně mám v dané lekci s koněm v plánu, k čemu bič/tušírku využiji. Obecně pro skoky používáme krátký skokový bič na pleci koně, pro drezurní trénink spíše dlouhou tušírku na jeho končetiny a záď. Rozdíl však může být i kůň od koně – pro velkého teplokrevníka můžu v tréninku potřebovat klidně tušírku dlouhou 130-160cm, pro malého ponyho postačí 110cm – jde o to, abych své pobídky mohla aplikovat přesně na té části koňského těla, na které potřebuji a tušírkou na tuto část (hlezno, záď, spěnka) dosáhla.
Nezapomínejme, že ježdění s tušírkou je třeba se naučit, stejně jako všemu ostatnímu kolem koní. Dávání jasných a přesných signálů není vždy jednoduché a člověk by měl vědět co dělá, neměl by tak koně obtěžovat tím, že si není jistý a že neví jak s tušírkou správně zacházet.
Snad to není třeba zmiňovat, ale pro jistotu – bič ani tušírka by neměly sloužit k trestání koně – k jeho bití. Jedná se pouze o nástroje, které používáme k lepší komunikaci, prodloužení naší ruky a energie, přesnějším signálům.
TIP – přehazování tušírky v sedle
V rámci drezurní přípravy koně s tušírkou jezdec během hodiny mnohokrát změní směr. Tušírku by přitom měl vždy držet ve vnitřní ruce – nebude se s ní tak dotýkat stěn haly či hrazení jízdárny (což tušírku ničí a koně ruší a plaší) a má ji připravenou pro podpoření vnitřní zadní končetiny koně kdykoliv při projíždění rohů či kruhů. Kdykoliv jezdec změní směr, měl by změnit také to, v jaké ruce tušírku drží.
Změnu tušírky z ruky do ruky neprovádíme stylem „tasení meče“, při tomto způsobu totiž jezdec musí přechytnou těže do jedné ruky, druhou sáhne pro tušírku a tu potom vytáhne směrem nahoru a na druhou stranu koně. Čím delší tušírka je, tím hůře jde vytáhnout, někdy už ani nejde, když máme krátké ruce a dlouhý bič. Celá změna narušuje práci s koněm, bič se často během změny někde zasekne, otěže se zamotají…
Existuje proto také způsob změny, při kterém se nám nic z výše popsaného neděje. Hlavní výhodou změny tušírky tímto způsobem je, že po celou dobu se otěže nepovolují a jezdcova ruka zachovává kontakt s hubou koně. Změna je rychlá, při troše cviku snadná a nenarušuje práci s koněm.
Tento způsob změny tušírky lze provést také s koněm nauzděným pákovým uzděním, při dvou párů otěží (jezdec drží v každé ruce dvoje otěže) – stejně jako při změně s jedním párem otěží se nic nezamotá a neztratíme kontakt s koněm. Kdo se jednou naučí tento způsob změny, málokdy pak mění tušírku jinak. Chce to sice trochu cviku, ale změna se dá naučit také „nasucho“ doma bez koně, nebo při krokování na začátku či konci hodiny.
Postup změny
- Základem pro povedenou změnu tušírky z pravé ruky do levé (nebo naopak), je dobrá výchozí pozice – jezdec drží otěže (otěž od koňské huby vchází do jezdcovy pěsti mezi malíčkem a prsteníčkem a opouští ji mezi ukazováčkem a palcem) a tušírku (volně vložená jezdci v pěst) pevně, ale ne křečovitě.
- Pro zahájení změny se ruka držící tušírku (pravá) vytočí v zápěstí, jako bychom se chtěli podívat, kolik je hodin. Tím se tušírka zvedne a míří svým koncem vzhůru.
- V pohybu zápěstí pokračujeme a tušírku přehodíme přes krk koně tak, že její konec směřuje podél krku koně k jeho nozdrám a druhá ruka (levá) má možnost tušírku přebrat. Otěže v tuto chvíli držíme v pravé i levé ruce mezi palcem a ukazováčkem, čímž neztrácíme kontakt s koňskou hubou a nezamotají se nám do tušírky.
- Zároveň co pravá ruka tušírku úplně pouští, levá ji přebírá (a to většinou o něco níže, než ji budeme posléze držet).
- V této chvíli již tušírku drží pouze ruka levá. Tím je výměna tušírky z ruky do ruky dokončena. Levou pěst lehce otevřeme a necháme v ní tušírku proklouznou o něco níž, aby se nám pohodlně držela za rukojeť tam, kde ji chceme mít. Otěžě, které jsme během výměny drželi mezi ukazováčkem a palcem, přechytíme opět do pěsti.