Knihovnu každého koňáka tvoří (snad) velké množství titulů od výcviku koně, jezdce, přes péči o koně a základní veterinu až po beletrii s koňskou tématikou. Nejinak je tomu u mě. Každopádně jedna z knih, která se mi v poslední době dostala do ruky, byla „trochu jiná“. Ježdění sedem od Dr. Brigitte Kaluza není kniha na jedno přečtení, přesto se pokusím přiblížit, co od této knížky můžete čekat, pokud o její pořízení přemýšlíte.
Kniha pro mě po dlouhé době byla jedna z těch, od které jsem se nemohla odtrhnout a její čtení mě opravdu bavilo. Není to však ten typ, který můžete zhltnout najednou. Jednotlivé pasáže je třeba číst s plnou pozorností, abyste je opravdu pochopili, a něco vám tak daly. Pokud nemáte čas nebo jste unavení, raději sáhněte po něčem jiném. Ale přesto, že jsem si knížku dávkovala, jsem ji měla za sebou snad během týdne.
Mně osobně kniha velice pomohla s vizualizací pohybu koňského hřbetu a zároveň sedu jezdce. Myslím tím, že pohyb koňského hřbetu jako takového celkem dobře známe – pozorujeme koně při lonžování, ostatní koně na jízdárně při tréninku, při běhání ve výběhu. Ale jak se to vlastně stane, že lidská pánev, potažmo celé tělo, „dokáže jít s pohybem koně“? Jak jsme vlastně schopni „vypočítat“, kterým svalem pohnout, který povolit tak, aby to koni bylo příjemné… Kniha pro mne neznamenala žádné nové „objevy“ ve smyslu jak vlastně na koni sedět. Spíš mi pomohla s tím, co je mezi trenéry jen těžko předatelné – jak zažít správný pocit, kdy „jdeme s pohybem“ a jak tohoto pocitu vědomě docílit.
Přitom v knize nečekejte suché poučky typu „zachování svislé přímky rameno-kyčel-pata“, „při nacválání posuneme vnější holeň dozadu“ atd. Kniha se věnuje komplexnímu rozboru sedu jezdce v pohybu. A to v kroku, klusu i cvalu, protože každý chod koně pro jezdce znamená zapojení jiných svalových skupin a vytvoření jiného pohybové vzorce, jak už jsme každopádně asi všichni zjistili sami na vlastní kůži v sedle. Prostě cval není krok a svým sedem k němu tak nemůžeme ani stejně přistupovat. Možná právě tím pro mě byla kniha v něčem „jiná“. Úvodní obrázek na obalu knížky vlastně vystihuje vše, o čem kniha je – ježdění sedem, v závislosti na trojdimenzionálním pohybu koně a člověka (červená, zelená a modrá plocha), bez použití naučených pomůcek rukou/otěží a holení.
V první kapitole se autorka věnuje rychlému exkurzu do lidského mozku a tomu, jak vůbec lidské tělo funguje – jak je možné, že jsme vědomě i nevědomě schopni své tělo a svaly používat. Pro mě, jakožto člověka který medicínu ani fyzioterapii ani podobný obor zaměřený na fungování lidského těla nevystudoval, je však vše podáno velice přehledně a srozumitelně tak, že tématu jde snadno porozumět. Ve druhé a třetí kapitole se kniha věnuje biomechanice těla koně a jezdce. Pro mě se jednalo o stěžejní kapitoly vysvětlující pohyb koňského a lidského těla, a jak tyto pohyby v rámci společného pohybu při ježdění sladit. Nejedná se o kapitoly snadné ke čtení, k některým větám je třeba se vrátit a přečíst je víckrát, abychom je pochopili. Bylo třeba dělat si přestávky při čtení a vysvětlovanou věc se snažit si představit. Text je však doplněn ilustracemi, které čtenáře návodně vedou a pomáhají porozumění předloženému textu. Čtvrtá kapitola se věnuje gymnastickému výcviku koně, ale z mého pohledu jen „letem světem“. Pokud bych si přála vědět, jak koně efektivně gymnastikovat, sáhla bych spíše po jiném titulu, což mi však v rámci zaměření knihy vůbec nevadí. Poslední kapitola shrnuje jezdectví a jezdecký výcvik od jeho prvopočátků až po současnost. Člověk tak nějak sbírá během svého života jednotlivé kousky jezdecké historie, jména jako Baucher, Steinbrecht, Xenophón jsme asi už slyšeli. Ale kde se vlastně ježdění jen sedem během historie vytratilo? Proč dnes jezdíme dovnitř plec a kdo ji vymyslel? Jezdilo se vždy na přilnutí tak, jak to známe dnes? Poslední kapitola knihy krásně shrnuje, proč jsou některé věci dnes tak, jak jsou, a proč bychom se měli snažit je změnit.
Jen si myslím, že kniha není úplně pro každého. Já jsem na čtení obtížných textů zvyklá, spoustu knih o biomechanice koně už mám také za sebou, takže „bylo na čem stavět“. Pokud vám tedy po prvních pár stránkách přijde, že je to pro váš příliš velké sousto, určitě bych se z toho nehroutila. Knihu odložila do knihovny a vrátila se k ní po čase, až přijde ta pravá chvíle. I když možná by to naopak mělo být to první, co člověk přečte, než na koně vůbec sedne, aby jej svým sedem co nejméně rušil, hm? 🙂
Celou recenzi jsem psala poté, co jsem knihu přečetla poprvé. Stoprocentně se na ni chystám ještě jednou, protože mi je jasné, že tisíc detailů čtenáři při prvním čtení unikne a to mi přijde škoda. A tak dost možná i tento článek jednou sezdá nějaké té úpravy…